Psal se rok 1994 a jstejný technologický vizionář nám ​​vyprávěl o internetu. Používal pojmy jako „komunikační superdálnice“. Prorok digitální předpověděl úžasnou budoucnost. „Globální vesnice“ zněly jako zajímavý nápad, nejvíce nás však zaujalo, že prý bude možné z počítače bezplatně posílat zprávy kdekoli do světa. Do pár vteřin. Něco jako elektronická pošta. Hurá, budeme fungovat zcela bez papíru! Přijdou odvážné nové digitální světy. Papír už zůstane jen potěšením hrstky romantických bibliofilie a prostředkem intimní hygieny. Jenže ono to dopadlo jinkdyž. Dvacet let později a toto archaické médium, tento jen nepatrný upgrade šíření informací tesaného do kamene, zažívá na Slovensku své zlaté období.

Píše se rok 2013. Ve schránce mě čeká žlutý lísteček. Jdu s ním na poštu, teta papír popíše perem, bouchne něj razítko, dá mi ho podepsat, učiní záznam do velké hrubé knihy, i tu musím podepsat, a vydá mi zásilku. Od místního úřadu. Proč mi tuto informaci nevěděli doručit elektronicky? Proč mi pošta neví aspoň poslat zprávu o zásilce přes SMS či e-mail? Banka mi umí bezpečně doručit i velmi citlivé zprávy, klienti mi běžně elektronicky doručují důvěrné zprávy na překlad, nikdo nepotřebuje papíry. Žijeme v době sdílení informací: můj telefon mi v reálném čase ukazuje Erikine fotografie z dovolené a dovádění Adina psů na Polaně a přesnou mapu Lafyho ranního běhu v Karpatech a nejnovější vtipné výroky lol-koček. Ale pokud si chci vyzvednout stručnou textovou zprávu od místního úřadu, musím kráčet přes celé město as kouskem papíru si u tety za okénkem vyzvednout jiný kousek papíru.

Píše se rok 2013. Univerzita používá elektronický informační systém. Je skvělé, že učitel může studentům zadat známku přímo do systému. Akorát všechny listy musí následně několikrát vytisknout, podepsat, archivovat, a ještě i zapsat studentům do indexu. Doktorandům i do speciálního výkazu. Trojmo. Před deseti lety doprovázel každého studenta státnicemi jeden dvojhárok. Dnes každý termín zplodí hrubý štos dokumentů. Licenční smlouvy, formuláře, protokoly, vše se tiskne a podepisuje. Trojmo. V době Courser, Udacity, Khan Academy zda EDX mají naše univerzity zcela jasné, Čo je „the new black“: přece tonerový prášek.

Píše se rok 2013 a při nástupu do práce musíme přinést výpis z rejstříku trestů, při přepisu auta nosíme žádosti a techničákem, při absenci ve škole nosíme učitelem stvrzenky od lékaře, při otevírání účtu nosíme bance výpis z obchodního rejstříku, stavebnímu úřadu nosíme výpisy z katastru. Papíry, papíry, papíry. Zabíjíme množství hodin doručováním orazítkovaných lejster od jednoho úředníka k druhému – místo toho, aby si samy úřady vytvořili spolehlivý a bezpečný proces vzájemného sdílení dat a ověřování informací. V době, kdy si můžu přes telefon vyřídit půjčku, obchodovat na burze či rezervovat hotel v zapomenuté vesnici na opačném konci světa.

Po dvaceti letech se příslib kanceláří bez papíru uplatnil velmi selektivní. Někde to jde – ale v některých světech papíru jako nikdy předtím. Jisté slovenské instituce by nejraději zavedli povinnost každý odeslaný e-mail třikrát vytisknout, zapsat do spisové knihy elektronické pošty, podepsat, orazítkovat, okolků, jednu kopii odeslat, druhou založit, a třetí odevzdat do centrálního archivu. Bojí se snad jaderné katastrofy, která vymaže všechny datové sklady? Je to opravdu větší riziko než hrozba vytopení papírového archivu při prasklém potrubí, zda vyhoření při požáru od vyzkratování zásuvky? Nebo je to jen o neschopnosti a lenosti nastavit rozumné a bezpečné procesy?

V kapsách máme smartphony s neskutečnými výpočetními kapacitami, ale my se stále spoléháme na tisíc let starou primitivní technologii. Nebot papír, to je přece jistota! Akorát že autenticita tohoto způsobu komunikace se ověřuje otiskem mechanického objektu v inkoustu a ručně napsaným grafickým znakem příjmení. Obojí se dnes dá bez nejmenších problémů na počkání replikovat či jakkoliv upravit.

No my přesto tiskneme a tiskneme, kopírujeme, podepisujeme, razítko, archivujeme.

Čo tak začít trochu přemýšlet? A poslat papír už konečně tam, kam patří: do historie?

Starší článek autora Pět největších mýtů o festivalu Pohoda

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlásit


Zaregistrujte se


Reset Password

Please enter your username or email address, you will receive a link to create a new password via email.