Každé dva týdny ženy z jedné michalovské fabriky netrpělivě vyčkávají svou Avon lady. Jmenuje se Voloďa. V jeho ukrajinském katalogu s kosmetikou jsou io třetinu levnější ceny, a tak je vždy na roztrhání. Pašování na ukrajinsko-slovenské hranici má tolik podob, že nedávno objevený tunel snad ani neměl nikoho překvapit.

Policisté z Petroviec hlídají jeden z nejkratších a přitem najneschodnejších úseků „zelené“ hranice.

Na východě však nic nového. Z podzemní cesty, která směřovala z Užhorodu do průmyslového areálu mezi Nižním a Vyšné Nemecké, jsou místní šokováni. „Ani jen ve snu!“ říká úsečně žena z Nižného Německého, zatímco vytřást prachovku. Přitem, pokud by silnější zafúkalo, rozvířený prach by možná doletěl až k tunelu. Když zavírá dveře, ještě zakřičí: „Ale teď jsme na něj pyšní!“

Pohraniční vesnice jsou plné kontrastů. Staré domky už roky nenosí make-up v podobě omítky. Ty nové jsou zase při plné síle a zmaľované t když, že kdyby byly dívkami z dobré rodiny, otec by je okamžitě prefackal. Areál, kam ústil tunel, byl z první kategorie. Zchátralý zůstával i když ho probrala „dřevařská firma“. Za plechovým plotem stará auta a boudy. Nic na okoukávání.

„Přišli jste se k nám z Bratislavy podívat, jak se staví metro?“ smějí se dvě ženy, které přecházejí na kolech po polomrtvé silnici vedle střeženého a zamknutého vstupu k tunelu. Na naše otázky reagují rychlejším šlapáním do pedálů. Naop když, velkou pozornost nám věnují oči dvou policistů, kteří za krátký čas dvakrát projdou kolem v terénním autě.

„Někdo je musel natřít. Nevěřím, že by si nikdo z nich nic nevšiml,“ promluví se později zpoza plotu pán v Nižním Německem. Má přestávku při kácení dřeva, utře si pot z čela a hlavou kyvné na pohraniční hlídku mizející v zatáčce. „Ale … na druhou stranu, ani Jano o ničem nevěděl. A ten jim tam dělal strážníka,“ dodává.

Jano doma není, ale paní, která nám otevře, poopravit informaci od souseda. Její muž objekt nehlídal, jen tam chodíval krmit hlídacího pse. Místních údajně k ničemu řádnému v areálu nepustili, na to měli své lidi. „Něco takového by mu nenapadlo. Jemu je jen líto psa, Čo tam zůstal. Myslím, že se s nimi dohodne a dají mu ho. Je to pěkný vlčák, škoda, kdyby ho utratili.“

Pro pár kartonů si draze upravili bavoráka

Když jsme přibližně před rokem pracovali na reportáži o životě na Slovensko-ukrajinské hranici, shodou okolností v té době objevily mezi Mexikem a Spojenými státy podzemní tunel na pašování drog. Policistů a celníků jsme se tehdy spíše žertem ptali, zda by něco podobného mohlo fungovat i na naší východní hranici. Nikdo to nepovažoval ani za pravděpodobné.

Nebylo to do roka a do dne … ale speciální jednotka Daňová kobra objevila podzemní cestu, kterou mohli našim pašerákům závidět i obávaní mexičtí narkobaróni. Sedemstometrová podzemní železnička, po které se za minimálně rok fungování přepravily nepředstavitelné množství cigaret a možná i migrantů. Není divu, že místní jsou na své „metro“ hrdí.

„At nás to překvapilo? Odpovím jjjjjjiným příkladem,“ rozhovory se na citlivé téma ředitel Celního úřadu Michalovce Milan Kačurik. „Našli jsme i nové BMW, v němž byla polovina motoru funkční av druhé bylo skrytěch patnáct kartonů cigaret. Když kdosi prodělá za velké peníze nové luxusní auto pro pár kartonů, pak vás už nepřekvapí nic,“ pokračuje.

Ředitel však význam podzemní stavby nemění nic. Uznává, že velikost a také výstup tunelu je překvapivý. Podle něj však takové pašování vzniklo iz nouze. Ano, souboj pašeráků s celníky je nekonečným příběhem. Alespoň na hraničních přechodech však i ty nejdokonalejší metody přestávají fungovat. Díky celníkům a policistům, díky psům, díky skenerem.

Album slávy celníků to potvrzuje. Cigarety skryté v rezervě, v blatníku dálkového autobusu, v dvojité podlaze dodávky či v skrýši v střeše vozidla, která se otevírá jedině na dálkové ovládání. Slovem, kdyby nějaká automobilka potřebovala poradit, kde ve svém nejnovějším modelu najít nové efektivní úložné prostory, vědí, na koho se mají obrátit …

Podle statistik to navíc lidé stále zkoušejí iv malém. V nádrži či kanystru přenesou více benzinu nebo nafty, než je povoleno. „Zapomenout“ na nějakých pár lahví ruské vodky. Především se však zaměřují na cigarety, protože tam je cenový rozdíl nejvýraznější. A namísto povolených dvou krabiček si do vesty kopírující tělo rozloží dva či tři kartony.

Kdo není v uniformě, je podezřelý

Pokud si však cestu přes hraniční přechod pašeráci nepojistí spolupracující černou ovcí mezi policistů a celníků, objektivně nutno uznat, že organizované pašování přes průchody je těžší než kdykoli předtím. Možná i proto vznikl tunel a právě proto jsme se raději více zaměřili na takzvanou zelenou hranici. (Ne) hlídané lesy, louky a řeky.

„Z našich zásahů se pouze jeden týkal cigaret. I proto nás ten tunel až tak nezarazil. Prostě jsme vnímali, že s cigaretami nám přes lesy lidé utíkají pomálu. Že se asi něco děje,“ říká ředitel oddělení hraniční kontroly Policejního sboru v Petrovce Ľuboš Morong, když nám po přivítání ve své kanceláři ukazuje velkou mapu s intervencemi roce 2012.

Petrovce jsme si nevybrali náhodou. Jsou pohraniční vesnicí asi v polovině 98-kilometrové hranice Slovenska a Ukrajiny. Právě v tomto obvodu začíná růst jižní nížina do severských vrchů. Jak funguje hlídání obou terénů, máme si vyzkoušet už o chvíli, během noční směny spolu s hlídkou pohraniční policie. Začíná se přesně o osmnácté hodině.

„Hlídky se nám však různé překrývají, aby si nyní někdo po přečtení článku nemyslel, že když vyrazí tras zbožím o šesté večer, zastihne akorát střídání stráží,“ vyprovází nás s úsměvem Morong. Nasedáme do stejného Mercedesu G, ze kterého na nás v Nižním Německem zazerala jiná hlídka. Vlastně během noční služby setkáváme zejména policejní tereniaky.

Služba začíná stoupáním v autě po lesnické cestě na hřeben do výšky téměř 1 000 metrů nad mořem. Pak se jde asi tři a půl kilometru po vlastních. S dvojicí policistů míjíme sloupky – bílo-modro-červené a žluto-modré. Z ukrajinské i české strany je k hřebeni prudké stoupání. Má to i výhody. Není zde kamerový systém a člověk se pohodlně skryje.

Policisté pokračují turistickým tempem a průběžně dívají jednou na jednu, jednou na druhou stranu. Na slovenské se člověk může beztrestně přiblížit až k hranici, z ukrajinské tam legálně smějí jen vojáci. Místní, kteří nemají boční úmysly, se sem však dostanou jen občas. Když se zatoulají při sbírání hřibů. Zde je každý neuniformovaný podezřelý.

Olympijský výkon za 50 eur

Policisté se chtějí rozmluvit o migrujících, ale my jsme jako pašeráci. Zajímají nás jen cigarety. K pašerákům se hlídky dostanou méně často. Zatímco migranti jsou často v zuboženém stavu, pašeráci mají dobrou kondičku, znají terén a přesně vědí, jak utéct, když je nachytají se zbožím. I Morong přiznal, že po pašeráků nacházejí většinou jen zboží „zasazen“ v lese.

Na příjezdových cestách k hranici je podezřelý téměř každý.

Autor: Andrej Barát

„Odhodil televizor a utíkají,“ říkají se nadsázkou příslušníci, dokud se jinou cestou vracíme k autu. Televizorem přezdívají vlastnoručně vyrobený „batoh“, který připomíná krabici od staré „břichatěch“ TV obrazovky. Bývá oblepení lepící páskou a jsou na něm přidělané popruhy. Váží i přes 80 kilogramů. Obsah? „Cigarety. Jen cigarety,“ dodávají policisté svorně.

Kdysi dělali takových kurýrů, či spíše horských nosičů, pánové z okolních obcí na obou stranách hranice. Dnes však byznys probrali do velké míry Ukrajinci. Ne, že by byly Slováků vytlačili. To jen pro junáka ze západní strany střežené čáry se před časem změnil poměr riziko / zisk. Sankce jsou vysoké, vymáhají se exekucemi. A to vše pro kolik?

„Obvykle pro 50 až 100 eur za doručení,“ říkají policisté. Pro Ukrajince měsíční plat, pro Slováka zbytečné riziko za malou odměnu. A to iv podvyživeným regionu. Ještě předtím, než opustíme hory, naskýtá se nám krásný výhled na Ukrajinu. Vidíme před sebou další dva vysoké kopce. I ty musí ukrajinští nosiči překonat, dokud se konečně dostanou k poslednímu – hlídanému.

Na Ukrajině je kromě kopců hodně starostí nečeká. Ačkoliv situace na východní straně hranice se v posledních letech zlepšuje (například už jen tím, že čáru nehlídají vojáci základní vojenské služby, ale profesionálové), i tak jsou v korupci Ukrajinci Daleko před námi. Na slovenské straně jim život nestrpčujú pouze hlídky, ale například i nenápadné fotopasti.

„Vyfotil pohybující se objekt a okamžitě posílají zprávu do centrály. Ze zkušeností už víme, kudy bude osoba asi dále směřovat,“ říkají policisté a také vysvětlují, že kromě pochůzek si občas zvyknou lehnout na několik hodin na karimatku a být tak méně nápadní. Do rukou jim takto padnou zejména dezorientovaní migranti.

Šestkrát ho chytili, přijde i sedmý

I oni tvoří velkou část pašeráckých zisků. Přes hranice už však ve většině případů procházejí sami. Za převaděčství jsou totiž mnohem vyšší sazby než za pašování zboží, takže riskuje jen málokdo. Jejich cesta se nejednou začíná v taxíku. Taxikář, jako člen prevádzačskej organizace, přivede Somálců, Gruzínců, Moldavanů a mnohé jiné národnosti až k lesům na hranici.

Právě jemu mnozí odevzdají doslova poslední peníze. V lepším případě platí nejen za odvoz, ale i za „ignorování“ ze strany ukrajinských vojáků a za radu, jak postupovat na slovenské straně. „Nejčastěji jim doporučují, aby šli podél elektrického vedení, které směřuje k Sabinova. Říkají jim, Čo mají říct, když je zastaví hlídka,“ pokračují policisté.

zkomoleně vyslovené Michalovce však ještě nikoho nikdy nezachránili. Putování podél vedení ano. Ačkoliv, právě tato trasa je i pastí, policisté ji dobře znají. Naše hlídka vůbec dobře zná každého v okolí. Další část služby spočívá v jízdě po obcích a odlehlých silničkách. Kde-tu se vyskytne postava. „To je Jano. To je Peter. To je náš místní štamgast,“ říkají a jdou dál.

Podobné je to is auty. Když se znenadání objeví cizí ešpézetka, začne se honička. Šofér chvíli nechápe, že má zastavit. Nakonec odstaví auto a vysvětlí, že se vrací z návštěvy u tchýně. Pokud bychem byli ve vtipu, policisté by se slitovali. Takto ho podrobí krátké kontrole a může pokračovat. Ne vždy však reakce bývají mírné. Zejména když narazí na migrantů.

„Jsou takoví i takoví. Dá se říci, že ve většině případů se rozběhnou. Někteří, zvláště když jsou kdesi z třetího světa, jsou však po dlouhé cestě už takoví zubožený, že rezignovaně zůstanou stát na místě. A pak máme i rváčů. To jsou obvykle uprchlíci z bývalých sovětských republik. Jsou velmi drzí, nemají strach. Na nich si třeba dávat velký pozor, „popisují příslušníci.

A pak je ještě jeden případ. Specifický. Chytili ho už šestkrát. Je to Ukrajinec, který v rodné zemi nemá absolutně nikoho a Slovensko je jeho (zatím) nedosažitelným snem. Naposledy přišel na kole Ukrajina. „Měl na něm připevněnou láhev s hadičkou, takže pil během cesty. Je to ale spíš smutný osud. Dokonce nevím, zda neskončil v blázinci,“ dodává jeden z hlídky.

V pase třeba zapomenout pět hřiven

Noc je klidná. Z vysílačky slyšíme jen tolik, že v Čierné nad Tisou chytili dvou migrantů ve vlaku. A že po hraniční řece se splavuje jakási maďarská omladina. Policejní terénní vozidlo občas zpomalí az obou stran vystřelí paprsky baterek. Jednou se jejich světlo do okolí zakousne iz 25 metrů vysoké strážní věže.

V tomto kraji to mají milenci, kteří mají rádi vášnivé chvíle pod širým nebem, těžké. „Tak tomu věřte,“ zasměje se jeden z policistů a dodá, že on pochází právě z tohoto regionu. Hned to využijeme a zeptáme se, jak je to se zapojováním se místních do pašování. Policista se dušuje, že v jeho obvodu by se to v obcích hned rozkřiklo.

Vzpomíná příklad, když si jeden místní chtěl udělat s manželkou přímo rodinný podnik. Pašovali, skladovány i posouvali dál zcela sami. A dost okatě. Cigarety nosili jen přikryté dekou na zadních sedadlech v Octavii. Zakrátko si dali na domě udělat nová plastová okna. Další rekonstrukci z pašování však už udělat nestihli. Rozkřiklo se to.

Některé tajemství si však místní přece jen dokážou uhlídat. Ve více obcích se prý dají koupit cigarety a benzín přímo „ze dvora“. Karton za 14 eur, benzín jako kde. Jako novinářům, ale ani jako civilistům nám však nikde neprozradí přesné místo. Tato sít je určena pouze pro domácí. Důvěřují, ale prověřují. I o cenách se baví jen pod příslibem anonymity.

„Aby vám dali Ukrajinci na hraničním přechodu Vyšné Německé klid, třeba do pasu zastrčit pět hřiven. Ale třeba mít ešpézetku s písmeny MI,“ říká paní z vesničky neDaleko Michalovců. Další místní zase dodává švagrovu zkušenost z minulosti. „Za nepovšimnuta dodávku se Slovákům platilo 40 tisíc korun. V eurech nevím, už se polepšil,“ usmívá se.

„Víte, když tu člověk není policistou, celníkům nebo nepracuje pro Korejcům, nemá mnoho možností. Je zde bída. Pak se nelze divit, že lidé si přivydělávají, jak umí. A kromě toho, na hranici se vždy pasovalo a vždy se pašovat bude, „velmi energicky uzavírá paní naši debatu o pašeráků z místních řad.

Po tunelu už jen velká očekávání

pásů se bude, jen způsoby se mění. Zatímco bylo povoleno vyvézt karton, na ukrajinské straně stáli babky, které každému, kdo cigarety nevezl, strčili do ruky karton a na druhé straně hranice za drobný poplatek zboží vybrali a zpeněžili. Když člověk nechtěl spolupracovat, ještě ho okřikli. V mnoha starých příbězích vystupovali i „spolupracující“ policisté a celníci.

„Máme spoustu nových celníků, navíc se na jednotlivých pracovištích vždy mění t když, že celník předem neví, na jakém pracovišti bude sloužit,“ začíná o způsobech, jak vyřadit černé ovce z colníckeho ohrady, mluvit Kačurik. Vzpomíná i různé kontroly a inspekce. Stejně prý pravidelně dělají osvětu i lidem z obcí, kde jim v rámci prezentací vysvětlují, Čo všechno jim hrozí, řekněme jen za jeden karton.

„Dobré to bude, když budou mít celníci kvalitní techniku ​​a budou dobře zaplacení. Aby si svoji práci vážili a aby jim i jistá finanční jistota bránila dát se na stranu pašeráků,“ uzavírá Kačurik. Lepší ekonomická situace v celém regionu by zase určitě snížila počet drobných pašeráků či ochotu dělat poslíčky velkým hráčem.

Vraťme se však ještě na chvíli k tunelu. Mimo jiné je pěkným příkladem toho, že velkých organizovaných pašeráků neodradí opravdu nic. Zatímco jednou i našeho východního souseda nepohltí bezmezné pásmo, pašovat se bude (což je hudba supervzdialenej budoucnosti, protože Evropská unenín tento týden rozhodla, že do Schengenu nevpustí ani svých členů Rumunsko a Bulharsko).

Po zavření „metra“ se předpovědi různí. Kačurik se obává, aby nezačali být pašeráci násilnější. Jako ti na mexicko-americké hranici, kterou zažil na vlastní oči. Morong zase očekává, že po útlumu začne přes zelenou hranici opět proudit více „televizorů“. Vzpomíná i případ z nedávné minulosti, když nad hranicí prolétlo malé rogalo. Slavnostní let nového vzdušného mostu?

Pašování cigaret

  • 1 809 463 pašovaných cigaret zachytili celníci od 1. ledna do 30. června tohoto roku

  • 14 eur je údajně průměrná cena, za kterou si místní kupují karton pašovaných ukrajinských cigaret

  • 90 procent pašovaných cigaret se vyrobí na Ukrajině, další například v Moldavsku a Rusku

  • 50 eur dostávají nosiči, kteří na ramenou přes hory přenesou téměř 100-kilové balíky s cigaretami

Cigarety hledají na čtyřech

Volají ji Gina, je celá černá a má jeden a půl roku. Je to takové odrostlé hravé štěně, které když člověk spatří, musí se stále usmívat. Tedy, pokud zrovna nepasuje cigarety.

Do budovy policie při hraničním přechodu Vyšné Německé přicházíme spolu s mladou fenou černého vlčáka, která má v papírech zapsAno jméno Heri. Její psovod František Kováč jí však neřekne jinak než Gina.

Ukázka se podaří. Přestože je Gina stále jen ve výcviku, karton cigaret označí hlasitým štěkáním už po pár vteřinách. Odměnou je hračka – míček na provázku a jedna piškot.

Po shlédnutí fotoalba celníků s pašovacími skrýšemi ve vozidlech je jasné, že psi vycvičené na vyhledávání cigaret jsou opravdu obrovskou pomocí při odhalování pašeráků.

Rasově se prý na tyto práce hodí vlčiaci, do tréninku jdou štěňata s dobrou povahou, které nejsou agresivní a rady se učí. Ne každý projde celým výcvikem, někdy psa vyřadí i po měsících dřiny.

Když jsou cigarety skryté kdekoliv v autě, Gina, ale samozřejmě i další čtyřnozí specialisté, jsou téměř neomylní. Horší je to, když se na nich pašeráci předem připraví.

„Používá se například koření či spreje. Ale zase, když auto cítit kořením, hned zpozorní,“ říká Kováč. Pašeráci často i provokují. Rozsypou cigaretové drobty po celém autě, aby psa zmátly.

Na rozdíl od lidských policistů, psů nečekají brzké výsluhový důchody. Čtyřnozí odhaľovači pašeráků pracují vlastně dokud fyzicky vládzu. Někdy jsou ve službě i desetiletí.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlásit


Zaregistrujte se


Reset Password

Please enter your username or email address, you will receive a link to create a new password via email.