Zvonkohry, kterým se v anglicky mluvících zemích říká wind chimes, patří k nejkrásnějším doplňkům zahrad, teras a balkonů. Většina lidí si je kupuje hotové – a většina z nich zní úplně stejně. Sada na tvorbu květinových zvonkohler z recyklovaného kovu a lisovaných květů ale nabízí něco jiného: možnost sestavit si vlastní nástroj, který bude znít přesně podle vaší představy a ponese stopy vaší zahrady. Nejde přitom jen o dekoraci. Jde o malý hudební nástroj, který vzniká pod rukama, reaguje na vítr a postupně stárne společně se svým majitelem.
Co sada obsahuje a proč právě recyklovaný kov
Základem každé sady je sada kovových trubic různých délek a průměrů. Kov pochází z recyklovaných materiálů – nejčastěji ze starých měděných trubek, mosazných armatur, hliníkových profilů nebo ocelových plechů z vyřazených spotřebičů. Právě původ materiálu je důležitý. Každý kus kovu má za sebou jiný život, jiné složení a jinou tloušťku stěny, a to se promítá do výsledného tónu. Dvě trubice stejné délky vyrobené z různého kovu nezní stejně – jedna bude jasnější, druhá tmavší a teplejší. Pro tvůrce zvonkohry je to výhoda, ne komplikace. Zvuková rozmanitost je součástí kouzla.
Sada dále obsahuje drátky a závěsné prvky, kroužky, přírodní motouz, případně dřevěnou nebo kovovou základnu, na kterou se trubice zavěšují. Nesmí chybět souprava na práci s kovem – pilka nebo kleště na krácení trubic, brusný papír na zaoblení hran a smirkové plátno na finální úpravu. Součástí balení bývá i jednoduchý ladič nebo přehled doporučených délek, díky kterému lze sladit trubice do durové, mollové nebo pentatonické stupnice. A konečně tu jsou lisované květy: usušené a v lisu zploštělé květiny a listy, které se zalévají do průhledné pryskyřice nebo se vkládají mezi dvě sklíčka či fólie a tvoří ozdobné destičky zavěšené mezi trubicemi.
Jak zvonkohra vzniká krok za krokem
První krok je výběr tónů. Tvůrce si prohlédne trubice, změří je a rozhodne, jakou náladu chce, aby zvonkohra měla. Pentatonická stupnice zní příjemně téměř v jakékoli kombinaci, a proto je pro začátečníky nejbezpečnější volbou. Kdo chce melancholický, hlubší zvuk, sáhne po delších trubicích a mollovém ladění. Poté se trubice krátí na požadovanou délku, hrany se zabrousí, aby o sebe drátky nezachytávaly, a povrch se ošetří – někdo nechá kov přirozeně patinovat, jiný ho přelakuje nebo olejuje.
Následuje zavěšení. Trubice se upevňují na kroužky nebo silonové šňůry v přesně daných rozestupech, aby se při pohybu vzájemně nedotýkaly, ale přesto o sebe jemně zavadily. Právě to je okamžik, kdy zvonkohra začne žít. Mezi trubice se pak zavěsí destičky s lisovanými květy – mohou to být sedmikrásky, chrpy, levandule, drobné kapradiny nebo okvětní lístky růží. Květiny se zalijí pryskyřicí a nechají vytvrdit, případně se vloží mezi dvě mikroskopická sklíčka a po obvodu se spojí. Výsledkem je poloprůhledný šperk, který při otáčení chytá světlo a vrhá na zeď jemné barevné stíny.
Personalizované zvukové tóny: co to znamená v praxi
Pojem personalizované zvukové tóny zní technicky, ale ve skutečnosti je překvapivě jednoduchý. Každý si může zvolit, jak bude jeho zvonkohra znít, a to hned několika způsoby. Prvním je volba stupnice – pentatonika pro veselý, hravý zvuk, durová stupnice pro jasný a otevřený tón, mollová pro hlubší a klidnější atmosféru. Druhým je počet trubic: tři znějí jednoduše a vzdušně, sedm už vytváří bohatší akord, který při slabém větru hraje téměř melodii.
Třetím a nejzajímavějším způsobem je volba materiálu jednotlivých trubic. Kombinace mědi, mosazi a hliníku vytváří zvuk, který se nedá koupit v obchodě – každá zvonkohra zní jinak, protože každý kus kovu má svou historii. Čtvrtým způsobem je pak ladění „na míru“: kdo má rád konkrétní tón nebo akord, může si trubice